§ 163 ZP Náhrada zvýšených stravovacích výdajů (stravné)

2.7.163

§ 163 ZP Náhrada zvýšených stravovacích výdajů (stravné)

Ing. Karel Janoušek

Úplné znění

Ustanovení související

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

  • § 152 – cesty, při kterých zaměstnanci přísluší cestovní náhrady

  • § 156 – druhy cestovních náhrad

  • § 176 – stravné ve státní a příspěvkové sféře

• Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

  • § 6 odst. 7 písm. a) – náhrady cestovních výdajů, které nejsou předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti

  • § 24 odst. 2 písm. zh) – výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů (náhrady cestovních výdajů)

• prováděcí vyhláška MPSV o sazbě základní náhrady a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely cestovních náhrad, platná pro příslušné období

 NahoruVýše stravného

Zaměstnavatel v podnikatelské sféře může zaměstnanci poskytovat stravné v neomezené výši, nejméně však ve výši uvedené v § 163 odst. 1 ZP podle doby trvání příslušné pracovní cesty v kalendářním dni (s níže uvedenou výjimkou dvoudenní pracovní cesty) upravené pro příslušný rok prováděcí vyhláškou MPSV.

Pokud zaměstnavatel nejpozději před vysláním zaměstnance na pracovní cestu výši stravného nesjedná anebo neurčí, přísluší zaměstnanci stravné v uvedené minimální výši.

Pokud zaměstnavatel v podnikatelské sféře poskytne zaměstnanci stravné vyšší, než je horní sazba příslušného rozpětí uvedeného v ustanovení § 176 odst. 1 ZP platného pro příspěvkovou sféru, je podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP rozdíl proti horní sazbě částkou, která je u zaměstnance předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti a také součástí vyměřovacího základu pro pojistné na veřejné zdravotní pojištění a vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Výše stravného se stanoví vždy za každou pracovní cestu samostatně, a to i v případech několika pracovních cest uskutečněných v jednom kalendářním dni. Při několikadenní pracovní cestě se, s výjimkou dvoudenní tuzemské pracovní cesty, stravné stanoví za každý kalendářní den této pracovní cesty zvlášť.

 NahoruDvoudenní pracovní cesty

Výjimkou z uvedené základní zásady jsou tuzemské pracovní cesty spadající do 2 kalendářních dnů, tj. pracovní cesty, jejichž doba trvání překračuje jednu půlnoc (trvá ve dvou po sobě následujících kalendářních dnech). V případě takovýchto pracovních cest se podle § 163 odst. 4 ZP upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dni, je-li to pro zaměstnance výhodnější. To znamená, že v tomto případě je nutno zjistit výši stravného jako součet stravného určeného za každý kalendářní den samostatně a výši stravného za celkovou dobu trvání této pracovní cesty. Vyšší z obou částek je pak stravné, které zaměstnanci podle uvedeného ustanovení přísluší.

 NahoruPracovní cesta kratší než 5 hod.

Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu kratší než 5 hodin a na této cestě se nemůže stravovat obvyklým způsobem (pracovní cesta je cesta uskutečněná např. v době, kdy je v závodní jídelně vydáván oběd), může mu zaměstnavatel podle ustanovení § 176 odst. 2 ZP poskytnout, na základě svého rozhodnutí, stravné ve výši horní hranice rozpětí stravného platného pro pracovní cestu trvající 5 až 12 hodin. Přestože jde ze strany zaměstnavatele o dobrovolné plnění, lze příslušnou částku vyplacenou zaměstnanci uplatnit jako daňově uznatelný náklad zaměstnavatele.

Stravné zaměstnanci nepřísluší po dobu návštěvy člena rodiny a po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance. V těchto případech začíná nárok na stravné začátkem výkonu práce a končí ukončením výkonu práce.

 NahoruPracovní cesta do místa bydliště

Pokud je zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště, které je odlišné od jeho místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší mu stravné za dobu cesty do místa bydliště, za dobu výkonu práce v bydlišti a za dobu cesty zpět. Stravné mu nepřísluší po dobu, po kterou v tomto místě nevykonává určenou práci. Podmínkou je, že zaměstnavatel skutečně vyslal zaměstnance vykonat práci do jeho bytu a toto bydliště není sjednaným místem výkonu práce ani pravidelným pracovištěm zaměstnance. Ve vyúčtování cestovních náhrad pak zaměstnanec musí uvést také dobu výkonu práce.

 NahoruSnížení stravného

Pokud bylo zaměstnanci, bez jeho finančního přispění, poskytnuto během pracovní cesty jídlo charakteru snídaně, oběda nebo večeře, přísluší zaměstnanci stravné snížené, a to za každé jídlo:

• až o 70 % stravného při pracovní cestě trvající 5 až 12 hod.,

• až o 35 % stravného při pracovní cestě trvající déle než 12 hod. a max. 18 hod.,

• až o 25 % stravného při pracovní cestě trvající déle než 18 hod.

Míra snížení stravného za jedno bezplatně poskytnuté jídlo tak může v podnikatelské sféře např. u pracovní cesty trvající 5 až 12 hodin činit 1 % až 70 %. Při bezplatném poskytnutí stravy obvyklé podle doby trvání pracovní cesty a při největším možném krácení tak bude zaměstnanci zpravidla příslušet alespoň část.

Jestliže zaměstnavatel nejpozději před pracovní cestou snížení stravného nesjedná anebo nestanoví, přísluší zaměstnanci (i při bezplatném poskytnutí stravy) stravné snížené o nejvyšší uvedenou hodnotu, tj. o 70 %, 35 %, příp. 25 % (podle doby trvání pracovní cesty) za každé bezplatně poskytnuté jídlo.

Za bezplatně poskytnutou stravu se považuje jídlo poskytnuté zaměstnanci kýmkoliv (nejen bezprostředně zaměstnavatelem), tj. např. také obchodním partnerem při společném jednání apod. Poskytnutí jiného jídla než snídaně, oběda anebo večeře, tj. např. občerstvení poskytnuté zaměstnavatelem, přepravní společností ve veřejném dopravním prostředku (v letadle, vlaku, na lodi, není-li deklarováno např. jako oběd) anebo jinou osobou, není důvodem pro krácení stravného.

Příkladem bezplatně poskytnuté stravy na pracovní cestě je případ, kdy podle kalkulace ubytovatele je nedílnou součástí ceny za ubytování snídaně a tato skutečnost je uvedena na ubytovacím dokladu, faktuře či jiném dokladu o úhradě ubytování, příp. uvedená zaměstnancem ve vyúčtování cestovních náhrad. Přitom není rozhodující, zda na dokladu hodnota jídla uvedena je nebo není. I v případě, že skutečná hodnota jídla přesahuje výši stravného, krátí se stravné ve stanoveném procentním rozsahu. Rozdíl mezi hodnotou bezplatně poskytnutého jídla a skutečně přiznaného stravného nemá na zaměstnance negativní dopad, a to ani formou zvýšení základu daně z příjmů ze závislé činnosti, neboť podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP není hodnota stravování poskytnutá na pracovní cestě zdanitelným příjmem zaměstnance.

Při stanovení výše stravného za tuzemskou část zahraniční pracovní cesty se postupuje obdobně jako při tuzemské pracovní cestě, neuplatní se však postup týkající se dvoudenní pracovní cesty. Při zahraniční pracovní cestě se tak tuzemské stravné stanoví za každý kalendářní den samostatně.

Rozdíly ve srovnání s původní úpravou

Od 1. 1. 2012

Bylo upraveno právo na výši stravného v případě, že je zaměstnanci na pracovní cestě zajištěno jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, tak aby nebyl obcházen účel této cestovní náhrady.

Na rozdíl od úpravy platné do konce roku 2011 je zaměstnavatel povinen snížit stravné za každé bezplatně poskytnuté jídlo. Pokud zaměstnavatel nejpozději před vysláním zaměstnance na pracovní cestu nestanoví nebo nesjedná míru jeho snížení v povoleném rozsahu, musí snížit stravné v § 163 odst. 1 ZP stanoveném maximálním rozsahu.