Okruh osob, kterým jsou poskytovány cestovní náhrady

8.3 Okruh osob, kterým jsou poskytovány cestovní náhrady

Ing. Karel Janoušek

Z uvedeného je jednoznačně zřejmé, že cestovní náhrady podle části sedmé zákoníku práce poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci, tj. svému zaměstnanci. A naopak, zaměstnanci nemůže cestovní náhrady poskytnout v zásadě nikdo jiný, než jeho zaměstnavatel. Výjimky jsou uvedeny níže.

Zaměstnanec vykonává vždy závislou práci podle zákoníku práce a závislá práce může být podle § 3 ZP vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu (není-li upravena zvláštními právními předpisy). Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Podle ustanovení § 307a ZP se za závislou práci považují také případy, kdy agentura práce dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli na základě ujednání v pracovní smlouvě nebo dohodě o pracovní činnosti. I zaměstnanci agentury práce tak mohou být za určitých podmínek poskytovány agenturou práce cestovní náhrady.

Zaměstnancem v pracovním poměru (viz část druhá zákoníku práce), tj. pracovním poměru ve smyslu ustanovení § 33 a dalších zákoníku práce, ať je zaměstnavatelem příspěvková organizace, nezisková organizace, podnikatelský subjekt (právnická osoba či fyzická osoba – podnikatel), územně samosprávný celek anebo Česká republika zastoupená organizační složkou státu, je osoba, které pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy, volby anebo jmenování, jako je tomu např. u vedoucích příspěvkových organizací.

Za zaměstnance se považují také osoby, se kterými byla sjednána dohoda o provedení práce (§ 75 ZP) anebo dohoda o pracovní činnosti (§ 76 ZP). Tyto dohody je nutno sjednat písemně.

V obou těchto případech však lze cestovní náhrady poskytnout pouze v případě, že poskytování cestovních náhrad (příp. některých druhů těchto náhrad) bylo sjednáno (§ 155 ZP) a bylo sjednáno i místo pravidelného pracoviště. Jen v případě, že sjednaný pracovní úkol má být podle dohody o provedení práce proveden mimo obec bydliště, nemusí být pravidelné pracoviště sjednáno.

Zaměstnanec nemusí být pouze občan České republiky, může jím být i cizinec. Obecně je cizincem osoba, která není státním občanem České republiky. Vyplývá to také z § 1 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se cizincem rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Má-li příslušná osoba vícenásobné nebo neurčité státní občanství, postupuje se podle § 28 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů.

Takovou definici cizince však nelze použít pro účely zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, protože podle § 3 odst. 2 tohoto zákona státní příslušník jiného členského státu Evropské unie (občan EU) a jeho rodinný příslušník mají stejné právní postavení v právních vztazích upravených tímto zákonem jako občan České republiky, pokud tento zákon nestanoví jinak. Totéž platí podle § 3 odst. 3 ZZ pro rodinné příslušníky občana České republiky, který není státním příslušníkem České republiky ani jiného členského státu Evropské unie. Při zaměstnávání cizinců lze doporučit úzkou spolupráci s příslušným úřadem práce.

Vzhledem k tomu, že úprava poskytování cestovních náhrad je součástí pracovního práva, je při jejich poskytování zaměstnancům – cizincům nutno postupovat v souladu s pracovním právem, podle kterého byla pracovní smlouva s příslušným zaměstnancem – cizincem platně uzavřena. Použité právo pak platí pro všechny pracovněprávní vztahy, tzn. i pro cestovní náhrady. Volba postupu je zpravidla na zaměstnavateli a na dohodě se zaměstnancem, pokud tomu nebrání případná mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Přitom je však třeba si také uvědomit, že zaměstnavatelem je firma, nikoliv její organizační složka v tuzemsku či zahraničí. Pro organizační složku v zahraničí pak platí i příslušné zahraniční předpisy. Proto je také důležitá smlouva s příslušným státem o zamezení dvojího zdanění.

V případě zaměstnance – cizince, který bude vykonávat práci v České republice, je zpravidla nejjednodušší uzavření pracovní smlouvy podle práva České republiky. Nicméně mohou nastat i komplikované případy, kdy např. s polským zaměstnancem bude dohodnuto, že bude práci vykonávat v Itálii. Pak je otázka, zda volba českého práva byla vůbec možná. Řešení je poměrně komplikované. Obecně se doporučuje, aby bylo sjednáno právo místa výkonu práce, tj. aby pracovní smlouva byla sjednána podle práva země, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, tj. země, kde bude nejčastěji svou práci vykonávat. Pokud by šlo o případ, kdy zaměstnanec bude vykonávat sjednanou práci ve více zemích a nebude možno zjistit, ve které tak bude činit nejčastěji, měla by být pracovní smlouva sjednána podle práva místa provozovny, ve které byl přijat do zaměstnání. Základem by tedy mělo být právo země, ve které bude uvedený zaměstnanec vykonávat práci obvykle. Takovým právem se pak také bude řídit poskytování cestovních náhrad.

Jak je výše uvedeno, cestovní náhrady se zaměstnanci poskytují vždy podle práva, podle kterého byla se zaměstnancem sjednána pracovní smlouva.

Je-li pracovní smlouva sjednána podle českého práva, poskytují se cestovní náhrady ve výši a za podmínek uvedených v zákoníku práce. Pak je důležité to, jak má zaměstnanec v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce, které místo je jeho pravidelným pracovištěm a jaké podmínky stanovil zaměstnavatel zaměstnanci pro konání příslušné cesty. Přitom mohou nastat dále uvedené základní případy:

1. Zaměstnanec, např. občan Slovenské republiky, má bydliště ve Slovenské republice, místo výkonu práce, a tedy i pravidelné pracoviště je v České republice. V tom případě je:

   • pracovní cesta v České republice tuzemskou pracovní cestou a

   • pracovní cesta mimo území České republiky zahraniční pracovní cestou s náhradami podle zákoníku práce, tj. tuzemského stravného podle § 163 ZP, příp. § 176 ZP a zahraničního stravného podle § 170 ZP.

V této souvislosti je třeba připomenout, že cesta zaměstnance na pravidelné pracoviště i do jeho případného místa přechodného pobytu v České republice je v zásadě soukromou záležitostí zaměstnance. Nelze také, bez daňového postihu, zaměstnanci vyplácet náhrady související s cestou za rodinou do Slovenské republiky, protože zákoník práce umožňuje takové náhrady vyplácet zaměstnanci pouze v případě, že jeho rodina má trvalé bydliště v České republice.

1. Zaměstnanec, např. občan Slovenské republiky, má bydliště ve Slovenské republice, místo výkonu práce i pravidelné pracoviště má sjednáno ve Slovenské republice (zpravidla…