3.4.1
Pracovní cesta a nárok na cestovní náhrady
Ing. Karel Janoušek
Příklad 1 – cesta do pobočky
Se zaměstnancem je sjednáno jako místo výkonu práce město Brno a jako pravidelné pracoviště adresa sídla firmy. Je zaměstnanec na pracovní cestě, když jede vykonat práci do jiné pobočky zaměstnavatele umístěné v jiné části Brna?
Pracovní cesta je podle § 42 ZP cesta za účelem výkonu práce, pokud tento výkon práce je prováděn mimo sjednané místo výkonu práce. Z tohoto pohledu tak zaměstnanec na pracovní cestě není. Přesto mu podle § 152 písm. b) ZP přísluší veškeré cestovní náhrady, tj. jak náhrada jízdních výdajů, tak i stravné. Důvodem je to, že vykonával práci mimo pravidelné pracoviště a podle § 156 odst. 2 ZP se pro účely cestovních náhrad za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné pracoviště
Příklad 2 – místo výkonu práce sjednáno šířeji než obec
Firma se sídlem v Olomouci a provozuje vnitrostátní dopravu na území celé České republiky. Vzhledem k tomu je s řidiči v pracovních smlouvách sjednáno místo výkonu práce Česká republika. Pravidelné pracoviště s nimi sjednáno není. Cestovní náhrady těmto zaměstnancům nevyplácí. Postupuje správně?
Zaměstnanci přísluší náhrada cestovních výdajů nejen při pracovní cestě definované v § 42 ZP, tj. při cestě za účelem výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, ale ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2 a § 152 písm. b) ZP také při cestě mimo pravidelné pracoviště.
Pokud není se zaměstnancem v pracovní smlouvě pravidelné pracoviště sjednáno, je podle § 34a ZP tímto místem sjednané místo výkonu práce. Je-li ale místo výkonu práce sjednáno šířeji než obec, je pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad obec nejčastějších začátků cest za účelem výkonu práce.
V uvedeném případě tak je nutno zjistit, kde nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce, a pokud to bylo např. v místě jeho bydliště, je pravidelným pracovištěm tohoto zaměstnance obec jeho bydliště. Pokud pracovní cesty začínaly nejčastěji v sídle firmy, je pravidelným pracovištěm obec, ve které má firma sídlo. Jestliže začínaly nejčastěji v jiném místě, je pravidelným pracovištěm obec, ve které se toto jiné místo nachází.
Uvedení zaměstnanci – řidiči při cestách po České republice sice nebudou na pracovní cestě podle § 42 ZP, ale budou na cestě mimo pravidelné pracoviště, přičemž za takovéto cesty jim podle § 152 písm. b) ZP cestovní náhrady přísluší.
Jestliže v uvedeném případě začínaly dosud řidiči cesty za účelem výkonu práce v garáži vozidla, která je např. v Olomouci, je podle § 34a ZP pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm tohoto zaměstnance Olomouc a kdykoliv tedy bude pracovně mimo Olomouc, je na cestě mimo místo pravidelného pracoviště, při které mu přísluší cestovní náhrady. Při cestách po Olomouci ani při cestě z místa bydliště kamkoliv do Olomouce, mu cestovní náhrady, nejde-li o cesty podle § 152 písm. c) ZP, nepřísluší.
Příklad 3 – dvě obce jako místa výkonu práce
Zaměstnanec má v pracovní smlouvě dvě místa výkonu práce (Brno a Praha), bydliště má v Praze, sídlo zaměstnavatele je v Brně. Pravidelné pracoviště není nikde stanoveno, v pracovní smlouvě jsou jen uvedená místa výkonu práce. Má tento zaměstnanec nárok na cestovní náhrady, pokud jede z bydliště v Praze do Brna, či z pražské pobočky společnosti do brněnského ústředí?
V uvedeném případě je nutno postupovat podle § 34a ZP, podle kterého je pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm obec, ve které tomuto zaměstnanci nejčastěji začínají pracovní cesty. To se musí zjistit z dokumentace u zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že zaměstnanec bydlí v Praze, je velmi pravděpodobné, že mu nejčastěji začínají pracovní cesty v Praze a podle uvedeného ustanovení zákoníku práce tak pro účely cestovních náhrad bude pravidelným pracovištěm Praha. To pak také znamená, že cesty po Praze nejsou pracovními cestami tohoto zaměstnance a že vždy, když pojede vykonat určenou práci mimo Prahu, tj. i do sídla firmy v Brně, bude na pracovní cestě se všemi nároky na cestovní náhrady.
Příklad 4 – pravidelné pracoviště sídlo zaměstnavatele, místo výkonu práce na dálku bydliště
Zaměstnanec má v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce a pravidelné pracoviště sjednáno sídlo zaměstnavatele. V dohodě o práci na dálku má jako místo výkonu práce na dálku sjednáno bydliště. Přísluší mu cestovní náhrady při cestách do sídla zaměstnavatele, kam zaměstnanec při práci na dálku pravidelně nebo občas dojíždí? Přísluší zaměstnanci za dobu výkonu práce doma stravné?
Cestovní náhrady zaměstnanci v zásadě nepřísluší při cestě mezi bydlištěm nebo místem pobytu zaměstnance a pravidelným pracovištěm, tzn., že v uvedeném případě zaměstnanci při cestách do sídla firmy (pravidelné pracoviště zaměstnance sjednané v pracovní smlouvě) cestovní náhrady nepřísluší. Výjimkou jsou cesty podle § 152 písm. c) ZP. Stravné za dobu výkonu práce doma v uvedeném případě zaměstnanci přísluší, protože vykonává práci v bydlišti, které není jeho pravidelným pracovištěm (viz § 163 odst. 6 ZP). Pro cestovní náhrady má vždy rozhodující význam pravidelné pracoviště sjednané v pracovní smlouvě, příp. zjištěné podle § 34a ZP.
Příklad 5 – místo výkonu práce na dálku bydliště a chata
Zaměstnanec má v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce sjednánu obec, ve které je sídlo zaměstnavatele i bydliště zaměstnance, tato obec je podle § 34a ZP i pravidelným pracovištěm zaměstnance. V dohodě o práci na dálku má jako místo výkonu práce na dálku sjednáno bydliště a svou chatu v jiné obci. Přísluší mu cestovní náhrady při výkonu práce v bydlišti nebo na chatě?
Cestovní náhrady přísluší zaměstnanci vždy při pracovní cestě, kterou je i cesta k výkonu práce mimo pravidelné pracoviště. Protože v uvedeném případě je pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm obec, ve které má zaměstnanec bydliště, tak mu při výkonu práce v bydlišti žádné cestovní náhrady nepřísluší. Pokud ale bude vykonávat práci na chatě, která je v jiné obci, než která je pravidelným pracovištěm zaměstnance, bude zaměstnanec na pracovní cestě, při níž mu budou příslušet všechny druhy cestovních náhrad (jízdní výdaje, stravné...) za celou dobu trvání této pracovní cesty, tj. prakticky od odjezdu zaměstnance z bydliště až do návratu do bydliště. Pro cestovní náhrady má vždy rozhodující význam pravidelné pracoviště sjednané v pracovní smlouvě, příp. zjištěné podle § 34a ZP.
Příklad 6 – účast na webináři v bydlišti zaměstnance
Pracovnice byla přihlášena na školení formou webináře, přičemž ho bude sledovat ve svém bydlišti. Pravidelné pracoviště má v sídle zaměstnavatele, které je v jiné obci, než je její bydliště. Je účast na webináři pracovní cestou a náleží jí za dobu jeho trvání stravné?
Účast na školení za účelem prohloubení kvalifikace, kterým může být i webinář, je podle § 230 ZP výkonem práce. Jestliže je takový výkon práce prováděn mimo pravidelné pracoviště, jde jednoznačně o pracovní cestu. Není-li bydliště (byt) pravidelným pracovištěm zaměstnance, jedná se o vyslání zaměstnance k výkonu práce do bydliště a podle § 163 odst. 6 ZP zaměstnanci přísluší stravné za dobu cesty z pracoviště do bydliště (bytu) a zpět a za dobu výkonu práce v bydlišti.
Bude-li tedy tato pracovní cesta či webinář trvat alespoň 5 hodin, přísluší uvedené pracovnici stravné. Jízdní výdaje za případnou cestu ze sídla zaměstnavatele do bydliště a zpět jí nepřísluší.
Příklad 7 – školení v sobotu
Zaměstnanec byl v sobotu na školení za účelem prohloubení kvalifikace. Přísluší mu cestovní náhrady?
Podle § 230 ZP je zaměstnanec povinen prohlubovat si svou kvalifikaci k výkonu sjednané práce. Proto je také účast na školení nebo jiných formách přípravy či studia za účelem prohloubení kvalifikace považována za výkon práce a náklady vynaložené na prohlubování kvalifikace je povinen hradit zaměstnavatel. Za prohloubení kvalifikace se považuje její průběžné doplňování, kterým se nemění její podstata a které umožňuje zaměstnanci výkon sjednané práce (za prohlubování kvalifikace se považuje také její udržování a obnovování). Účastí zaměstnance na takovém školení je splněna první podmínka uvedená v definici pracovní cesty (jde o cestu za účelem výkonu práce), a pokud se předmětné školení uskutečňuje jinde, než je sjednané místo výkonu práce nebo pravidelné pracoviště zaměstnance, příp. mimo rozvrh směn v místě pravidelného pracoviště, jde o cestu, při níž zaměstnanci zcela jednoznačně přísluší cestovní náhrady [viz § 152 písm. a) a b), příp. c) ZP].
Příklad 8 – cestovní náhrady při práci přesčas
Zaměstnanec byl v sobotu, mimo svou pracovní dobu, na svém pracovišti a vykonával tak práci přesčas. Přísluší mu kromě mzdového příplatku také cestovní náhrady?
Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) ZP je prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, a to mimo rozvrh směn zaměstnance, tj. mimo jeho pracovní dobu. Podle § 93 odst. 1 zákoníku práce pak lze práci přesčas konat jen výjimečně. Z toho tedy vyplývá, že práce přesčas je, stejně jako jakákoliv jiná práce zaměstnance mimo jeho pracovní dobu, mimořádným výkonem práce a cesta k výkonu takové práce mimo rozvrh směn je tedy také cestou mimořádnou.
Mimořádné cesty k výkonu práce mimo rozvrh směn, byť do místa pravidelného pracoviště, tj. cesty uvedené v § 152 písm. c) ZP, jsou podle § 156 odst. 2 ZP pro účely cestovních náhrad považovány za pracovní cesty. Vzniknou-li tedy zaměstnanci v souvislosti s cestou k výkonu práce mimo rozvrh směn příslušné výdaje, přísluší mu veškeré druhy cestovních náhrad za celou dobu takovéto pracovní cesty (vč. doby výkonu práce), tj. jak náhrada jízdních výdajů, stravné, tak i další druhy cestovních náhrad.
V souvislosti s cestami podle § 152 písm. c) ZP, tj. k výkonu práce mimo rozvrh směn, je také třeba mít na paměti, že nemusí jít vždy o práci přesčas, neboť dobu, kterou zaměstnanec stráví výkonem práce mimo svůj rozvrh směn, může po dohodě se zaměstnavatelem čerpat formou "náhradního volna". Pak mu za uvedenou dobu přesčasový příplatek nepřísluší, cestovní náhrady však ano.
Práce přesčas může také vzniknout tak, že zaměstnanec pokračuje na pracovišti s výkonem práce po své pracovní době. Pak ale nejde o případ podle § 152 písm. c) ZP a při cestě do práce (na svou směnu) ani při cestě domů po práci přesčas mu cestovní náhrady nepřísluší.
Příklad 9 – mimořádný výkon práce v třísměnném provozu
Zaměstnanci pracující v týdenním třísměnném provozu mají stanovenu pracovní dobu takto:
- pro denní směny od 6.00 do 14.00 hod.,
- pro odpolední směny od 14.00 do 22.00 hod.,
- pro noční směny od 22.00 do 6.00 hod.
Občas zaměstnanci mimo svou směnu odpracují v sobotu navíc denní směnu. Jde o práci přesčas. Mají podle § 152 písm. c) ZP při této práci přesčas v sobotu také nárok na náhradu jízdních výdajů za cestu do práce i z práce domů?
Podle § 152 písm. c) ZP přísluší zaměstnanci náhrada cestovních výdajů, které mu vznikly při cestě na pravidelné pracoviště k výkonu práce mimo rozvrh směn. Vzhledem k tomu, že podle § 156 odst. 2 ZP je také tato cesta považována pro účely cestovních náhrad za pracovní cestu, přísluší mu náhrada všech druhů cestovních náhrad, tj. nejen náhrada jízdních výdajů, ale podle doby trvání příslušné cesty i stravné.
Pokud tedy zaměstnanec pojede z rozhodnutí zaměstnavatele v sobotu na mimořádnou ranní směnu (mimo rámec jeho harmonogramu směn), přísluší mu za tuto mimořádnou cestu do práce náhrada jízdních výdajů a za dobu od odchodu z místa bydliště do návratu do místa bydliště po této směně stravné. Protože jde o pracovní cestu, měl by zaměstnavatel stanovit…
