Benefity od A do Z - Cesta do práce

     Cesta do práce je soukromou záležitostí zaměstnance, který by si měl tyto cesty sám zajistit a související výdaje hradit ze svých prostředků. Pokud se zaměstnavatel rozhodne, že dopravu do práce svým zaměstnancům zorganizuje a uhradí, jedná se o zaměstnanecký benefit, který je potřebné správně daňově posoudit.

     Zákon o daních z příjmů ani jiný právní předpis nestanoví, jakým způsobem má být přeprava zaměstnanců do práce uskutečněna. Přeprava tedy může být zajištěna např. prostřednictvím smluvního přepravce, využitím služebních motorových vozidel nebo prostřednictvím hromadné přepravy apod. Způsob tohoto plnění ve prospěch zaměstnanců může probíhat nepeněžní formou, kdy zaměstnavatel uhradí související náklady přímo přepravci, nebo v peněžní podobě např. formou proplacení jízdenek či poskytnutím finančního příspěvku.

     Podle ust. § 24 odst. 2 písm. j) bod 5 zákona o daních z příjmů lze zaměstnavatelem daňově uplatnit náklady vynaložené na práva zaměstnanců vyplývající z kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatele, pracovní nebo jiné smlouvy. To znamená, že na základě tohoto ustanovení může zaměstnavatel zahrnout do daňově účinných nákladů náklady spojené s cestou zaměstnance do práce a zpět. Podmínkou však je, aby toto plnění ve prospěch zaměstnance bylo sjednáno. Na daňové posouzení souvisejících nákladů nemá vliv skutečnost, zda plnění ve prospěch zaměstnance bylo poskytnuto v peněžní nebo v nepeněžní podobě.

     Na straně zaměstnance podléhá toto plnění dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a také odvodům povinného pojistného - a to i když jsou příspěvky na dopravu zaměstnanci poskytnuty v peněžní nebo v nepeněžní podobě. Pokud se zaměstnavatel na nákladech spojených s přepravou zaměstnance bude podílet pouze částečně, podléhá dani ze závislé činnosti pouze rozdíl mezi skutečnou cenou přepravy a úhradou zaměstnance.

     Jak již bylo uvedeno, cesta do práce je soukromou věcí zaměstnance a nelze ji posoudit jako pracovní cestu, při které zaměstnanci náleží cestovní náhrady stanovené zákoníkem práce. Do jisté míry však lze výši nároku zaměstnance na cestovní náhrady ovlivnit sjednáním místa výkonu práce (případně místa pravidelného pracoviště). Ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce stanoví obecnou definici pracovní cesty jako časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Tato definice je velmi obecná a místo výkonu práce není nijak omezené ani limitované - viz příklady.