Ing. Růžena Klímová
Zákoník práce nestanoví zaměstnavateli přímo povinnost sjednávat se
zaměstnanci nebo určovat jim mzdové tarify podle jednotlivých skupin prací.
Určit mzdové tarify je však vhodné zejména pro dodržení obecných zásad pro
poskytování mzdy – viz § 110 ZP. Bez toho, že by sjednal nebo
určil mzdové tarify, by zaměstnavatel nemohl dost dobře tyto zásady naplnit,
nebo by musel sjednávat mzdu s každým jednotlivým zaměstnancem tak, aby těmto
zásadám vyhověl. Taková praxe je možná spíše jen u zaměstnavatelů s několika
málo zaměstnanci, avšak nevhodná u zaměstnavatelů zaměstnávajících desítky nebo
stovky zaměstnanců. U těchto zaměstnavatelů je třeba:
-
pokud u nich působí odborová organizace, uzavírat kolektivní
smlouvu se mzdovou částí obsahující též příslušné mzdové tarify,
-
pokud u nich odborová organizace nepůsobí, stanovit úroveň
mzdových tarifů vnitřním předpisem.
NahoruKolektivní smlouva
V kolektivní smlouvě je možno sjednat tarify volně, aniž by
smluvní strany byly vázány úrovní nejnižších zaručených mezd stanovených
nařízením vlády č. 567/2006 Sb. Lze však předpokládat, že odborová organizace
hájící zájmy zaměstnanců nepřistoupí na mzdové tarify, které by byly pod touto
úrovní.
V kolektivních smlouvách bývají standardně sjednány mzdové tarify
(mzdová rozpětí) pro jednotlivé skupiny zaměstnanců. Zaměstnanec je následně
zařazen do jednoho z tarifů a v rámci jeho rozpětí je mu určena mzda mzdovým
výměrem. V tomto případě tak zaměstnavatel sice může jednostranně měnit výši
mzdy zaměstnance, ale je vždy omezován rozmezím mzdového tarifu, do něhož
zaměstnanec s ohledem na vykonávanou práci náleží. Zaměstnavatel však musí
respektovat zásadu rovného zacházení (princip stejné mzdy za stejnou práci) a
zákaz snižování mzdy pro porušení pracovní kázně. Plošné snížení mezd všem
zaměstnancům mimo existující tarify je možné vždy jen na základě dohody s
odborovou organizací o změně kolektivní smlouvy.
NahoruVnitřní mzdový předpis
Ve vnitřním mzdovém předpise musí zaměstnavatel dodržovat úroveň
mzdových tarifů odpovídající nařízení vlády. I když je teoreticky možné – v
zájmu dodržování zaručené mzdy – stanovit mzdové tarify nižší s tím, že
úrovně zaručené mzdy bude dosaženo dalšími složkami mzdy, nelze takovou praxi
doporučit, neboť při takovém postupu je nutno sledovat dodržení zaručené
mzdy u každého jednotlivého zaměstnance, což znamená:
-
odečítat od dosažené mzdy za výkon práce ty složky, které se pro
posouzení, zda bylo dosaženo zaručené mzdy, nezapočítávají (viz ),
-
porovnávat výslednou mzdu se zaručenou mzdou,
-
vypočítávat u těch zaměstnanců, kde nebylo dosaženo potřebné
úrovně mzdy, výši doplatku ke mzdě.
Naproti tomu, sjedná-li zaměstnavatel nebo stanoví-li takovou výši
mzdových tarifů, aby odpovídala alespoň nejnižší úrovni zaručené mzdy,
starost o její dodržování odpadá. Pokud pak zaměstnavatel sjedná nebo stanoví mzdové tarify vyšší, posílí tím nejen stabilitu mzdového
systému, ale zvýší i zájem zaměstnanců o práci u něho oproti zaměstnavateli s
nižší úrovní tarifů. Každý zaměstnavatel si však musí předem spočítat, které
prostředky určí na výplatu mezd a také jak je rozdělí mezi tarifní a
mimotarifní složky mzdy, tedy kalkulovat též s nezbytnou hmotnou
…